Veřejné zakázky v praxi – ukázkové číslo

šovat od sporů vznikajících na zá- kladě porušení smlouvy uzavřené ze zadávacího řízení (§ 2913 ), o níž však tento článek rovněž ne- pojednává. Vazba odvětví občanského práva a práva veřejných zakázek adáním veřejné zakázky se podle § 2 odst. 1 rozumí uzavření úplatné smlouvy mezi zadavate- lem a dodavatelem, z níž vyplývá povinnost dodavatele poskytnout dodávky, služby nebo stavební práce. iž z uvedené formulace, jakož i ze skutečnosti, že zákono- dárce na tomto místě užívá pojem „smlouva“ (tj. typický soukromo- právní institut – až na některé jeho významové přesahy v oblasti např. práva správního či stavebního, kde se vyskytuje termín „veřejnoprávní smlouva“), lze usuzovat na to, že po- stavení subjektů v kontraktačním procesu i následné plnění smlouvy probíhají v režimu občanského prá- va. adavatel a dodavatel se tak při zadávání veřejné zakázky a realiza- ci smlouvy nacházejí ve vzájemně rovnovážném postavení. Shodně k tomu lze odká- zat také na rozhodnutí Ú HS č. j. S514/2012/ -20201/2012/512/ / Hl z 26. 10. 2012, podle nějž: „Co se týče obecně postavení zadavatele v zadávacím řízení, považuje ÚOHS za nutné poznamenat, že úkony za- davatele v zadávacím řízení mají soukromoprávní povahu, zadavatel ve vztahu k dodavateli v zadávacím řízení vystupuje jako subjekt soukro- mého práva.“ Pokud jde o institut zneužití práva, ten sice v odvětví veřejných zakázek nenachází přímý odraz v konkrétním zákonném ustanove- ní, nicméně jde o určitou hodnoto- vou zásadu, která by měla prozařo- vat celým právním řádem. Shodně se k tomu vyjádřil například Ústav- ní soud ve svém nálezu zn. . ÚS 374/06 z 31. 10. 2007. něm byl formulován právní názor, že absen- ce normativního zakotvení zákazu zneužití práva „(…) neznamená, že by v těch oblastech práva, jež se nepřiklonily k jeho explicitnímu vy- jádření, nebyly jeho ideje použitelné; jinými slovy, to, že konkrétní norma (…) pojem zneužití práva neužívá (nepracuje s ním), neznamená, že by v této oblasti ke zneužívání práva či jeho obcházení docházet nemohlo, respektive že by chování, jež vykazu- je znaky zneužívání práva, nemohlo být za takové označeno; a vyvozová- ny odtud adekvátní právní důsledky“. S ohledem na zdůvodnění výše je proto možné dojít k závěru, že úmyslné zneužití práva v rozpo- ru s dobrými mravy (nadto ve for- mě šikany) je aplikovatelné i v pro- středí právního odvětví veřejných zakázek. áhrada škody v důsledku zneužití institutu námitek ožnost uplatnit náhradu škody v důsledku porušení dobrých mra- vů není v českém právním řádu nová, ovšem do rekodifikace hmot- ného občanského práva s účinnos- tí od 1. 1. 2014 se od současného stavu poněkud odlišovala. Starší civilní zákoníky pracovaly s práv- ním pojmem „zásady slušnosti“ (srov. § 338 zákona č. 141/1950 Sb.), respektive „pravidla socialis- tického soužití“ (srov. § 424 zákona č. 40/1964 Sb.), přičemž až demo- kratizační novelizace provedená zákonem č. 509/1991 Sb. (ve vzta- hu ke druhému uvedenému přípa- du) se, zhruba po 40 letech, vrátila k institutu „dobrých mravů“. ení přitom zcela bez zají- mavosti, že nynější podoba pří- slušného zákonného ustanove- ní (viz i níže) se nejvíce podobá § 1295 obecného zákoníku ob- čanského z období rakouské mo- narchie a první republiky (zákon č. 946/1811 Sb. z. s.), respektive ná- vrhu československého občanské- 50 Kontrola ve veřejném zadávání Jinak řečeno, zadavatel ani v jednom ze zmíněných případů nevystupuje z pozice své vrchnos- tenské autority, ačkoliv ji v mnoha případech při své činnosti jinak uplatňuje, a to i přesto, že se může jednat o veřejnou zakázku poptáva- nou právě za tím účelem, aby zajis- til určitou veřejnou potřebu.