Zaměstnanec a zaměstnavatel se mohou kdykoli dohodnout na rozvázání pracovního poměru.
Podstatnou náležitostí dohody je určení dne, kdy má pracovní poměr na základě dohody skončit.
Dohoda o rozvázání pracovního poměru musí být uzavřena písemně. Nedodržení písemné formy způsobuje neplatnost dohody.
Smluvní strany si v souvislosti se sjednáním dohody o rozvázání pracovního poměru mohou sjednat právo na odstupné. V praxi se často objevuje případ, kdy se zaměstnavatel snaží zvýšit atraktivitu nabízené dohody o rozvázání pracovního poměru právě nabízeným peněžitým plněním. Toto plnění bývá často označováno jako odměna nebo odchodné. Rozdíl mezi takovou odměnou a odstupným spočívá v tom, že se odstupné nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na nemocenské, důchodové a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Vzhledem k závěrům obsaženým v Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Ads 90/2013, se nabízí závěr, že se i odstupné přiznané nad rámec zákoníku práce z hlediska odvodů pojistného chová stejně, jako odstupné přímo přiznané zákoníkem práce, jestliže jde o částku poskytovanou zaměstnavatelem jako kompenzace při skončení pracovního poměru, ke kterému dochází bez zavinění zaměstnance. Z toho důvodu nemusí být nabízená peněžitá kompenzace při splnění uvedených podmínek označována jako odměna, nýbrž je možné k ní přistupovat jako k odstupnému se všemi právními důsledky.
S účinností k 1. lednu 2015 bylo nicméně ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti změněno tak, že zní:
„b) odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné, na která vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů, a odměna při skončení funkčního období, na kterou vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů,“
Podle důvodové zprávy k zákonu, kterým došlo k úpravě uvedeného ustanovení, má nové znění vyjadřovat, že se do vyměřovacího základu pro odvod pojistného nezahrnuje jen odstupné, na které vzniklo právo v případech, ve kterých právo na odstupné přiznává přímo zákon. Pokud by i soudy tento závěr přejaly, znamenalo by to, že odstupné poskytnuté v dalších případech jdoucích nad rámec zákona, se do vyměřovacího základu zahrnuje. Vzhledem k argumentaci použité v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i k ne zcela jednoznačné dikci zákona, považujeme další vývoj judikatury za nesnadno předvídatelný.
Až do dalšího případného rozhodnutí v podobné věci se nicméně použitelnost závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Ads 90/2013 jeví jako nejistá.