Rozsudek Nejvyššího správní soudu ze dne 12. 2. 2020, č. j. 6 Ads 207/2019-31
Nezávislý odborový svaz automobilové dopravy (dále jen „NOSAD“), zastupující 14 odborových organizací působících u zaměstnavatele, společnosti ARRIVA MORAVA a.s., doručil v červnu 2015 zaměstnavateli návrh kolektivní smlouvy, která však nebyla ani po uplynutí 60 dnů od zahájení kolektivního vyjednávání (doručení návrhu) uzavřena. Strany se nedohodly ani na osobě zprostředkovatele, který dle zákona o kolektivním vyjednávání řeší obligatorně „v prvním stupni“ spor o uzavření kolektivní smlouvy, a tak NOSAD podal na MPSV návrh na určení zprostředkovatele z příslušného seznamu. Zprostředkovatel byl rozhodnutím MPSV určen, ovšem zaměstnavatel proti tomuto rozhodnutí podal rozklad k ministryni práce a sociálních věcí, v němž namítal, že NOSAD jedná jménem 14 odborových organizací, které u zaměstnavatele působí, avšak nezastupuje patnáctou (Odborovou organizaci ochrany práv zaměstnanců, dále jen „OOOPZ“). Ministryně práce ze spisu zjistila, že existenci OOOPZ se nepodařilo prokázat, a rozklad svým rozhodnutím zamítla.
Zaměstnavatel zažaloval rozhodnutí ministryně u Městského soudu v Praze zejména s argumentací, že zákoník práce nevyžaduje pro působení odborové organizace prokázání splnění zákonných podmínek, ale pouze oznámení, že odborová organizace tyto podmínky splňuje. Městský soud však žalobu zamítl, když s oporou systematického a historického výkladu zákoníku práce naznal, že odborová organizace musí prokázat, že má ve svých stanovách založeno oprávnění působit a jednat u zaměstnavatele a že sdružuje alespoň tři zaměstnance v pracovním poměru u příslušného zaměstnavatele, což OOOPZ neučinila.
Zaměstnavatel pokračoval kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu, avšak neúspěšně – stížnost byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud totiž dospěl ke stejným závěrům jako městský soud, tedy že OOOPZ v době určování zprostředkovatele nepůsobila u zaměstnavatele, když mu neprokázala splnění zákonných podmínek působení.
Jediným důkazem o působení OOOPZ, který zaměstnavatel předložil MPSV, bylo čestné prohlášení ze dne 13. 5. 2013, v němž předseda OOOPZ zaměstnavateli sdělil, kolik má jeho organizace členů (zaměstnanců zaměstnavatele) a kdo je ve výboru této odborové organizace (jmenovitě). Všichni jmenovaní v čestném prohlášení byli v té době zaměstnanci zaměstnavatele. V souvislosti s určováním zprostředkovatele MPSV vyzvalo zaměstnavatele i OOOPZ k předložení podkladů, ze kterých bude zřejmé, že působí u zaměstnavatele oprávněně, ovšem bezvýsledně. Nejvyšší správní soud posoudil uvedené čestné prohlášení jako nesplňující obsahové náležitosti oznámení podle § 286 odst. 4 zákoníku práce, když není dostatečným důkazem o splnění zákonných podmínek působení.
[12] První pohled na text § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce opravdu budí dojem, že pro vznik oprávnění odborové organizace jednat za své členy u zaměstnavatele postačí, pokud zaměstnavateli (bez dalšího) oznámí, že splňuje zákonem stanovené podmínky. Městský soud proti striktně jazykovému výkladu postavil výklad systematický a historický a dospěl k závěru, že odborová organizace musí splnění podmínek stanovených v § 286 odst. 3 zákoníku práce prokázat, respektive, že zaměstnavatel se nemůže spoléhat na pouhé oznámení ze strany odborové organizace a v případě pochybností by měl požadovat doklady osvědčující oprávnění odborové organizace působit u něj. Nejvyšší správní soud se z níže uvedených důvodů přiklonil ke stanovisku městského soudu.
[16] Nejvyšší správní soud nevidí důvod k tomu, aby v projednávané věci vyložil § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce jinak než Nejvyšší soud a autoři odborné literatury. Ačkoli tedy izolovaný jazykový výklad § 286 odst. 3 a 4 zákoníku práce by mohl odpovídat stanovisku stěžovatelky, historický i teleologický výklad těchto ustanovení dávají za pravdu žalovanému a městskému soudu. A jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jazykový výklad hraje roli především při prvotním zkoumání obsahu právní normy, nelze jím však popřít její smysl a účel (srov. v tomto směru opakovaně vzpomínaný nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.).
[19] Podle čl. 27 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod je nepřípustné zvýhodňovat některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví. Zákaz zvýhodňování některých odborových organizací se přitom „netýká pouze státu, nýbrž každého, tj. především zaměstnavatelů“ (bod 46 nálezu Ústavního soudu ze dne 23. května 2017 sp. zn. Pl. ÚS 10/12, vyhlášeného pod č. 207/2017 Sb.). Rovněž v nálezu ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06, vyhlášeném pod č. 116/2008 Sb., Ústavní soud vyzdvihl princip odborové rovnosti: „Z principu svobody odborového sdružování plyne i rovnost odborových organizací tak, že žádná odborová organizace působící u zaměstnavatele nesmí být zvýhodňována před ostatními, a to ani vzhledem k tomu, jaké zaměstnance sdružuje, ani se zřetelem k počtu svých členů.“ V kontextu projednávané věci má ústavněprávní požadavek na rovné zacházení s odborovými organizacemi význam především v tom směru, že není přípustné (kolektivně) vyjednávat s odborovými organizacemi, které se pouze prohlásí za odborové organizace působící u zaměstnavatele, aniž by splňovaly zákonem stanovené podmínky, stejně jako s těmi, které zákonný požadavek na minimální počet členů zaměstnaných u zaměstnavatele v pracovním poměru a odpovídající ustanovení ve stanovách splňují. Má-li být zajištěno, že zaměstnavatel bude jednat pouze s těmi odborovými organizacemi, které u něj skutečně působí ve smyslu § 286 odst. 3 zákoníku práce, musí být odborové organizace schopné naplnění zákonných požadavků prokázat. Nelze zapomínat ani na zájmy zaměstnanců, kteří nejsou odborově organizováni – za ty totiž uzavírá kolektivní smlouvu právě odborová organizace (§ 24 odst. 1 zákoníku práce).
[21] E-mailem ze dne 4. ledna 2016 projektový manažer stěžovatelky sdělil žalovanému, že J. M., předseda OOOPZ, stěžovatelce formou čestného prohlášení ze dne 13. května 2013 sdělil, kolik má jeho organizace členů (zaměstnanců stěžovatelky) a kdo je ve výboru této odborové organizace (jmenovitě). Všichni jmenovaní v čestném prohlášení byli v té době zaměstnanci stěžovatelky. Další sdělení o změně v počtu členů nebo výboru OOOPZ stěžovatelka od J. M. neobdržela.
[22] Žalovaný následně stěžovatelku i OOOPZ (prostřednictvím J. M.a) vyzval k předložení podkladů, ze kterých bude zřejmé, že OOOPZ je právoplatným a řádně registrovaným subjektem a že splňuje podmínky stanovené § 286 odst. 3 zákoníku práce, a tedy působí u stěžovatelky oprávněně.
[23] Dopisem ze dne 22. ledna 2016 stěžovatelka žalovaného informovala, že jí J. M.o pouze oznámil svoji příslušnost a právo jednat podle § 286 odst. 3 zákoníku práce. Své oznámení však písemně nedoložil. Do uvedeného dne stěžovatelka neobdržela seznam členů OOOPZ, kteří jsou současně zaměstnanci stěžovatelky, stanovy OOOPZ ani doklad prokazující oprávnění J. M. jednat za OOOPZ. J. M. odmítá stěžovatelce tyto doklady předložit s odůvodněním, že mu to zákon neukládá. Předložil stěžovatelce pouze seznam členů orgánu OOOPZ (s ohledem na povinnost stěžovatelky požádat odborovou organizaci o souhlas s výpovědí či okamžitým zrušením pracovního těchto zaměstnanců podle § 61 odst. 2 zákoníku práce) ve formě čestného prohlášení ze dne 13. května 2013. Všichni jmenovaní na čestném prohlášení byli v době jeho sepsání zaměstnanci stěžovatelky. Na základě čestného prohlášení stěžovatelka potvrdila příslušnost OOOPZ a J. M. pro jednání se stěžovatelkou podle § 286 zákoníku práce. O dalších změnách v orgánu OOOPZ a podmínkách podle § 286 odst. 4 zákoníku práce J. M. stěžovatelku neinformoval, přestože místopředseda OOOPZ uvedený na čestném prohlášení pro stěžovatelku již od 11. září 2015 nepracuje. Závěrem stěžovatelka v dopise konstatovala, že J. M. a jeho OOOPZ jsou oprávněni kolektivně vyjednávat se stěžovatelkou, protože současná legislativa stěžovatelce nedává jinou možnost ověřit si uvedené skutečnosti.
[24] K tomuto dopisu bylo přiloženo čestné prohlášení, že OOOPZ Kopřivnice má ke dni 13. května 2013 „46 svých členů. Za tuto odb. organizaci je oprávněn jednat předseda této organizace p. J. M..“ Čestné prohlášení podepsali za výbor OOOPZ tři osoby (jejich jména nejsou zcela čitelná), za odborovou organizaci je podepsal J. M.
[25] OOOPZ na výzvu žalovaného neodpověděla.
[26] Z uvedeného vyplývá, že jediným „důkazem“ o existenci OOOPZ, respektive o tom, že tato organizace splňuje podmínky pro působení u stěžovatelky podle § 286 odst. 3 zákoníku práce, který měl žalovaný k dispozici, bylo čestné prohlášení ze dne 13. května 2013. Ve shodě s městským soudem dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že toto čestné prohlášení není dostačující.
[28] V kontextu právního stavu účinného v době rozhodování o určení zprostředkovatele ve sporu o zavření kolektivní smlouvy mezi stěžovatelkou a NOSAD nelze čestné prohlášení ze dne 13. května 2013 považovat za oznámení o působení odborové organizace podle § 286 odst. 4 zákoníku práce. I pokud by Nejvyšší správní soud odhlédl od dlouhého časového úseku, který od sepsání čestného prohlášení uplynul a který významně snižuje jeho vypovídací hodnotu, je třeba uzavřít, že čestné prohlášení nesplňuje obsahové náležitosti oznámení podle § 286 odst. 4 zákoníku práce.