Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Ads 90/2013
Vznikne-li zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru právo na odstupné, nezahrnuje se částka odpovídající odstupnému do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na nemocenské a důchodové pojištění.
Právo na odstupné přiznává zákoník práce zaměstnanci pouze v případě, kdy k rozvázání pracovního poměru dochází z důvodů uvedených v § 52 písm. a), b), c), a d) zákoníku práce.
Zaměstnavatel uzavřel kolektivní smlouvu, ve které se zavázal nad rámec zákona vyplácet zaměstnancům odstupné i v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru na základě důvodu uvedeného v § 52 písm. e) zákoníku práce (dlouhodobá ztráta zdravotní způsobilosti zaměstnance v důsledku tzv. obecné choroby). Takto vyplacené odstupné pak zaměstnavatel nezahrnul do vyměřovacího základu pro odvod pojistného. Okresní správa sociálního zabezpečení rozhodla, že zaměstnavatel jednal v rozporu se zákonem a uložila mu povinnost pojistné doplatit. Argumentovala tím, že ze zahrnutí do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na nemocenské a důchodové pojištění je vyloučeno pouze odstupné, na které zaměstnancům vzniká právo na základě zákona a není možné takto postupovat v případě odstupného, které je poskytnuto toliko na základě ujednání v kolektivní smlouvě.
Zaměstnavatel napadl rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení žalobou. Krajský soud jeho žalobu zamítl. Zaměstnavatel proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud a této stížnosti vyhověl. Dospěl k závěru, podle kterého odstupné poskytnuté zaměstnavatelem nad rámec zákona v případě výpovědi podle § 52 písm. e) musí být považováno za plnění, které se nezahrnuje do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na nemocenské a důchodové pojištění.
Poznámka:
S účinností k 1. lednu 2015 bylo ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti změněno tak, že zní:
Podle důvodové zprávy k zákonu, kterým došlo k úpravě uvedeného ustanovení, má nové znění vyjadřovat, že se do vyměřovacího základu pro odvod pojistného nezahrnuje jen odstupné, na které vzniklo právo v případech, ve kterých právo na odstupné přiznává přímo zákon. Pokud by i soudy tento závěr přejaly, znamenalo by to, že odstupné poskytnuté v dalších případech jdoucích nad rámec zákona, se do vyměřovacího základu zahrnuje. Vzhledem k argumentaci použité v rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i k ne zcela jednoznačné dikci zákona, považujeme další vývoj judikatury za nesnadno předvídatelný.
Až do dalšího případného rozhodnutí v podobné věci se nicméně použitelnost závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Ads 90/2013 jeví jako nejistá.
Při ukončení pracovního poměru z důvodů podle § 52 písm. e) nynějšího zákoníku práce zákonný nárok na odstupné tedy nevzniká. Z principů, na kterých nynější zákoník práce stojí, však vyplývá, že zaměstnavatel je oprávněn odchýlit se od zákonné úpravy při poskytování odstupného, je-li to ve prospěch zaměstnance. Zaměstnanci tedy může být vyplaceno vyšší odstupné, než mu ze zákona přísluší, rovněž mu může být vyplaceno odstupné i v případech, kdy to zákon zaměstnavateli nepřikazuje, ať už na základě smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebo na základě kolektivní smlouvy či jednostranně z rozhodnutí zaměstnavatele obsaženého např. v jeho vnitřním předpise.
Za odstupné nezahrnované do vyměřovacího základu může být považováno pouze takové peněžité plnění, které naplňuje znaky právního pojmu ‚odstupné‘, tj. určité formy odškodnění zaměstnance za ztrátu zaměstnání bez jeho zavinění. Právě odstupné poskytované stěžovatelkou jejím zaměstnancům na základě kolektivní smlouvy při rozvázání pracovního poměru z důvodu v § 52 písm. e) zákoníku práce je odstupným ve výše uvedeném smyslu.