Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.8.2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016
Zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele na jako ředitel školy, přičemž jednoho dne požádal o roční neplacené volno, čemuž bylo vyhověno. V kratké době poté byl zaměstnanec odvolán z funkce ředitele a následně mu byla doručena výpověď z pracovního poměru. Zaměstnanec zaslal zaměstnavateli oznámení, že s výpovědí z pracovního poměru nesouhlasí, a že trvá na dalším zaměstnávání, načež podal žalobu, na jejímž základě soudy rozhodly, že je odvolání spolu s výpovědí neplatné. Zaměstnavatel nechtěl zaměstnanci vyplatit náhradu mzdy za dobu, kdy měl zaměstnanec čerpat neplacené volno, neboť měl za to, že ten nebyl v této době připraven a ochoten práci vykonávat. Zaměstnanec se tedy obrátil na soud s novou žalobou o zaplacení náhrady mzdy.
Okresní soud žalobě částečně vyhověl a přiznal zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, ovšem pouze za časové období, než měl zaměstnanec nastoupit na neplacené volno. Tento závěr potvrdil také odvolací soud. Ve svém odůvodnění přitom naznal, že zaměstnanec nemohl být připraven a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy u zaměstnavatele v době plánovaného čerpání neplaceného volna, a že mu tedy nelze za toto období přiznat náhradu mzdy.
Zaměstnanec podal dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo úspěšné. Nejvyšší soud tedy rozhodnutí obou soudů zrušil a uvedl, že k případnému neplacenému volnu sjednanému před sporným skončením pracovního poměru nemůže být z hlediska připravenosti zaměstnance k výkonu práce v době sporu přihlédnuto, neboť na vztah trvající v době sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru se neuplatní mezi jinými úprava překážek v práci. Soudy tedy měly dle Nejvyššího soudu zkoumat, zda byl zaměstnanec připraven a ochoten práci vykonávat (a nikoliv to pouze dovozovat ze sjednaného neplaceného volna).
V projednávané věci žalobce dopisem ze dne 26. 4. 2011 (tedy předtím, než byl odvolán z funkce ředitele žalované a než mu byla doručena výpověď z pracovního poměru) sám vyhověl své žádosti o „neplacené volno“ (pracovní volno bez náhrady platu) v termínu od 25. 8. 2011 do 24. 8. 2012. Protože žalobce žalované ještě před uplynutím výpovědní doby sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání, a soud následně na základě jeho žaloby rozhodl, že odvolání z funkce ředitele ke dni 31. 5. 2011 i výpověď z pracovního poměru, která mu byla doručena dne 2. 6. 2011, jsou neplatné, nemohly se vztahy mezi žalobcem a žalovanou v době od 1. 9. 2011 do pravomocného rozhodnutí soudu o žalobě o neplatnost výpovědi nadále řídit pracovní smlouvou, kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem, příslušnými pracovněprávními předpisy ani dohodou o poskytnutí pracovního volna bez náhrady platu ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval. Soudy se proto měly – jak vyplývá z výše uvedeného – při rozhodování o náhradě platu požadované žalobcem podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce [bez ohledu na to, že žalobce jménem žalované vyhověl své žádosti o „neplacené volno“ (pracovní volno bez náhrady platu) v termínu od 25. 8. 2011 do 24. 8. 2012, a bez ohledu na to, zda vůbec šlo o platný právní úkon vzhledem k jednání žalobce za sebe jako zaměstnance a zároveň za žalovanou jako zaměstnavatele] zabývat tím, zda byl žalobce v tomto období připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, nebo zda mu v konání práce skutečně bránila překážka v práci, která byla důvodem dohody o poskytnutí pracovního volna bez náhrady platu, popřípadě zda mu v konání práce podle pracovní smlouvy nebránila dočasná pracovní neschopnost, rodičovská dovolená anebo jiná překážka v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada platu.
Protože odvolací soud dovodil, že žalobce žádostí o „neplacené volno“ v souvislosti s ukončením funkce ředitele žalované a vyhověním této žádosti „projevil zcela jednoznačně vůli, aniž věděl, co bude následovat, tedy že bude odvolán z funkce, případně že mu bude dána výpověď, v období od 25. 8. 2011 do 24. 8. 2012 pro žalovanou nevykonávat práci, a nebyl tedy ochoten a připraven v tomto období konat práci pro žalovanou, a to na základě svého svobodného rozhodnutí“, a že žalobce „toliko formálně požádal žalovanou dopisem ze dne 10. 6. 2011 o další zaměstnávání“, jen na základě interpretace dohody o poskytnutí „neplaceného volna“ (pracovního volna bez náhrady platu), k níž došlo předtím, než byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru, a kterou se vztahy mezi žalobcem a žalovaným – jak bylo uvedeno výše – nemohly v době od 1. 9. 2011 nadále řídit ve stejné podobě, jako kdyby pracovní poměr nepochybně trval, aniž by se zabýval tím, zda žalobci v konání práce skutečně bránila překážka v práci, která byla důvodem dohody o poskytnutí pracovního volna bez náhrady platu, popřípadě zda mu v konání práce podle pracovní smlouvy nebránila dočasná pracovní neschopnost, rodičovská dovolená anebo jiná překážka v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada platu, nemůže být jeho závěr, že žalobci za období od 25. 8. 2011 do 24. 8. 2012 nelze přiznat náhradu platu, (zatím) správný.