Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016
Zaměstnankyně pracovala u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy jako vedoucí oddělení vnějších vztahů. Zaměstnavatel ji dne 23.04.2012 doručil výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost s právem na odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku, které bylo zaměstnankyni připsáno na účet dne 04.07.2012. Zaměstnankyně se proti výpovědi bránila u soudu, a to úspěšně, když Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 23.01.2014 rozsudek o určení neplatnosti předmětného rozvázání pracovního poměru. Zaměstnankyně následně sama dne 26.06.2015 doručila zaměstnavateli výpověď, na jejímž základě pracovní poměr skončil dne 31.08.2015.
Po doručení výpovědi zaměstnankyně se zaměstnavatel rozhodl, že se bude žalobou ze dne 10.07.2015 soudně domáhat vrácení odstupného vyplaceného v souvislosti s neplatnou výpovědí pro nadbytečnost. Zaměstnankyně uplatnila v řízení námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve formě odstupného, a tak bylo rozhodnutí sporu závislé zejména na vyřešení otázky, kdy začíná běžet promlčecí lhůta pro právo zaměstnavatele na vrácení odstupného, byla-li výpověď z pracovního poměru, na základě které bylo odstupné zaměstnanci vyplaceno, následně určena soudem neplatnou.
Soud prvního stupně vyhověl námitce zaměstnankyně o promlčení a žalobu zamítl, když k nastolené otázce uvedl, že v souladu s § 331 zákoníku práce je nutné tříletou promlčecí lhůtu počítat již ode dne vyplacení odstupného, tedy v tomto případě od 04.07.2012. Promlčecí lhůta tak marně uplynula ještě před podáním žaloby zaměstnavatele.
Odvolací soudu tento rozsudek změnil a žalobě vyhověl, když naznal, že je začátek promlčecí lhůty nutné vázat až na den právní moci rozsudku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kdy bylo postaveno najisto, že právo na odstupné zaměstnankyni nevzniklo. Až od tohoto dne dle odvolacího soudu „nastoupil režim ustanovení § 331 zákoníku práce“ a počala běžet tříletá lhůta, po kterou zaměstnavatel mohl požádat o vrácení odstupného. Zaměstnavatel dle uvedené argumentace uplatnil své právo včas.
Zaměstnankyně se proti tomuto rozhodnutí bránila dovoláním a byla úspěšná – Nejvyšší soudu zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu projednání s odůvodněním, že zákoník práce upravuje v § 331 zvláštní režim promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek neprávem vyplacených ze strany zaměstnavatele zaměstnanci, podle něhož se předmětné právo promlčuje ve lhůtě tří let a promlčecí lhůta počíná běžet již ode dne výplaty příslušných částek, a to bez ohledu na případně probíhající soudní řízení.
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.) [nyní § 2991 odst. 1 obč. zák.], vrácení neprávem vyplacených částek však zaměstnavatel může na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v „dobré víře“ (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat.
To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.
Ukáže-li se, že pracovní poměr účastníků přes podanou výpověď z pracovního poměru nebo uzavřenou dohodu o rozvázání pracovního poměru dále trvá (například proto, že pravomocným rozhodnutím soudu byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru nebo dohody o rozvázání pracovního poměru a zaměstnanec trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nebo proto, že zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru se souhlasem zaměstnance odvolal), z ustanovení § 67 odst. 1 zák. práce vyplývá, že zaměstnanci odstupné nenáleží, neboť zaměstnanec svou dosavadní práci nepozbyl, a není proto ani potřebné mu kompenzovat jednorázovým peněžitým příspěvkem jeho ztrátu (poskytovat plnění určené ke zmírnění následků organizačních změn provedených zaměstnavatelem na jeho sociální situaci). Zaměstnanec, který za této situace přijal odstupné, které mu zaměstnavatel (v souladu se zákonem) vyplatil v nejbližším výplatním termínu určeném pro výplatu mzdy po dni, k němuž měl pracovní poměr účastníků skončit, nebo v den skončení pracovního poměru, je povinen přijaté plnění z důvodu vydání bezdůvodného obohacení zaměstnavateli vrátit, neboť věděl nebo z okolností musel předpokládat, že jde o částky neprávem vyplacené, šlo-li o odstupné, na něž nemá nárok proto, že pracovní poměr účastníků podle podané výpovědi z pracovního poměru nebo uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru neskončil a dále trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 304/2003, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, jež zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se promlčuje v době 3 let ode dne jejich výplaty (srov. § 331 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 331 zák. práce obsahuje zvláštní úpravu promlčecí lhůty (…) práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, od níž se nelze odchýlit (srov. § 4b odst. 1 zák. práce). Neuplatní se zde obecná úprava promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení § 107 obč. zák [nyní § 629 odst. 1 obč. zák.]. Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se tedy promlčuje ve lhůtě (době) tří let a promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od jejich výplaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5189/2015). Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého „v daném případě nelze tříletou lhůtu počítat ode dne 5. 7. 2012, tedy ode dne následujícího po dni, kdy došlo k připsání zažalované částky na účet žalované“, neboť „ještě i řadu měsíců poté se totiž jednalo o řádně uspokojený nárok žalované na odstupné vzniklý jí ve smyslu § 67 odst. 1 zákoníku práce“, a teprve nabytím právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2014 č. j. 8 C 115/2012-50, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 4. 2012, bylo postaveno najisto, že nárok na odstupné nevznikl a částka byla vyplacena neprávem, a teprve v tomto okamžiku „nastoupil režim ustanovení § 331 zákoníku práce“ a počala běžet tříletá lhůta, po kterou žalobce mohl požadovat její vrácení. Odvolací soud zde náležitě nevzal v úvahu jak zvláštní úpravu promlčecí doby v ustanovení § 331 zák. práce, tak skutečnost, že účinky rozsudku soudu o určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru (ať již jde o neplatnost absolutní, nebo relativní) nastávají ex tunc (od počátku) a že proto odstupné vyplacené na základě neplatné výpovědi z pracovního poměru nelze do doby vyslovení její neplatnosti soudem považovat za „řádně uspokojený nárok“. Při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty (doby) práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, jež zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, nemohl odvolací soud v souladu se zákonem vycházet ze závěrů, které Nejvyšší soud učinil ve svých rozhodnutích (rozsudek ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, usnesení ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 3207/2008 a rozsudek ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, na něž odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal) o promlčení práva na náhradu škody v pracovněprávních vztazích, neboť promlčecí lhůta (doba) k uplatnění nároku na náhradu škody (její běh) se upíná k jiným skutečnostem.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že lhůta (doba) tří let, ve které žalobce mohl po žalované požadovat vrácení neprávem vyplaceného odstupného, začala běžet od připsání částky 101 523 Kč na bankovní účet žalované dne 4. 7. 2012, který je dnem její výplaty, a uplynula dne 7. 7. 2015 (srov. § 122 odst. 2 a 3 obč. zák.). Žaloba v projednávané věci byla podána dne 10. 7. 2015, kdy již uvedená promlčecí lhůta (doba) uplynula.