Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1985/2008
Zaměstnanec pracoval v pracovním poměru ve větším rozsahu, než činila stanovená týdenní pracovní doba. Žalobou se domáhal, aby mu za tuto práci navíc byla zaměstnavatelem poskytnuta mzda. Zaměstnavatel nevyvrátil, že zaměstnanec skutečně standardně pracoval po delší dobu, než činila stanovená týdenní pracovní doba. Zaplacení mzdy za tuto práci se ale bránil s poukazem na skutečnost, že při vzniku pracovního poměru upozornil zaměstnance na podmínky odměňování, mezi něž patřilo, že bude mzda vyplácena „bez ohledu na odpracovanou dobu“.
Okresní soud i krajský soud se shodly na tom, že práce nad stanovenou týdenní pracovní dobu nemůže být v daném případě považována za práci přesčas, neboť zaměstnavatel nerozvrhoval zaměstnanci pracovní dobu do směn, a nebylo tedy možné určit, co je prací přesčas, která je definována mimo jiné jako práce konaná mimo rámec rozvržených směn. Soudy se pak zabývaly úvahou, zda zaměstnavateli vzniklo z titulu navíc vykonávané a nezaplacené práce bezdůvodné obohacení, které by měl zaměstnanci vydat.
Nejvyšší soud uvedl, že posouzení povahy práce konané zaměstnancem pro zaměstnavatele nad rámec stanovené týdenní pracovní doby je otázkou zásadního právního významu. Ve svém rozhodnutí se neztotožnil se závěry okresního a krajského soudu, podle nichž práce konaná nad rámec stanovené týdenní pracovní doby nemohla být prací přesčas. Uvedl, že navzdory skutečnosti, že zaměstnavatel neplnil svou povinnost rozvrhovat zaměstnanci pracovní dobu, se mohlo o práci přesčas jednat, neboť je zřejmé, že zaměstnanec pracoval pro zaměstnavatele v rozsahu přesahujícím stanovenou týdenní pracovní dobu.
Nejvyšší soud zdůraznil, že existence rozvrhu pracovní doby do směn není nezbytnou podmínkou určení, zda zaměstnanec odpracoval přesčasovou práci. Tento závěr je třeba učinit jednak na základě posouzení rozsahu práce odpracovaného zaměstnancem a jednak s ohledem na skutečnost, zda byla práce v rozsahu převyšujícím stanovenou týdenní pracovní dobu vykonána na příkaz nebo se souhlasem zaměstnavatele.
Pouhá skutečnost, že zaměstnavatel (v rozporu se zákonem) týdenní pracovní dobu nerozvrhl, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu povahu práce přesčas ztratila. To, že zaměstnavatel týdenní pracovní dobu nerozvrhl do jednotlivých směn, znamená jen to, že nelze určit, kdy (resp. odkdy dokdy) má zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci konat. Jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru, a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas.
I když v projednávané věci zaměstnavatel (žalovaný) zřejmě, v rozporu se zákonem, nestanovil jednotlivým zaměstnancům (ani žalobci) rozvrh pracovních směn, práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu přesto mohla mít povahu práce přesčas.