Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017
Zaměstnankyně jako obchodní ředitelka zaměstnavatele jednoho dne vybrala z pokladny 2 000 EUR v hotovosti oproti podpisu výdejky a použila tyto prostředky pro soukromé účely – dle tvrzení zaměstnankyně na koupi kočárku pro dceru jednatele zaměstnavatele, který ji k tomu dal výslovný pokyn. Zaměstnavatel vyzval zaměstnankyni k vydání bezdůvodného obohacení, avšak bezúspěšně, a tak se obrátil na příslušný soud.
Okresní soud žalobě vyhověl v omezeném rozsahu, když přiznal zaměstnavateli náhradu škody ve výši 1 000 EUR a ve zbylé části žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že zaměstnankyně svým jednáním porušila své pracovněprávní povinnosti uvedené v ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, neboť jednala v rozporu se zájmy zaměstnavatele, nehospodařila řádně se svěřenými prostředky, nestřežila a neochraňovala majetek svého zaměstnavatele, nýbrž se naopak sama aktivně podílela na jeho zneužití. V důsledku tohoto jednáním vznikla zaměstnavateli škoda ve výši zcizené částky, přičemž se z důvodu existence úmyslu neuplatní omezení rozsahu náhrady do výše 4,5násobku průměrného výdělku zaměstnance.
Zároveň však okresní soud vzal za prokázanou a relevantní okolnost, že se zaměstnankyně dopustila protiprávního jednání na protiprávní pokyn zaměstnavatele, resp. člena jeho statutárního orgánu, kterému – stejně jako zaměstnankyni – muselo být známo, že takový postup je v rozporu se zájmy zaměstnavatele. Jelikož tak ke vzniku škody došlo též porušením povinností ze strany zaměstnavatele, dovodil okresní soud za aplikace ustanovení § 250 odst. 2 zákoníku práce omezení povinnosti k náhradě škody zaměstnankyně v rozsahu jedné poloviny, neboť podíl obou zúčastněných na vzniku škody byl zcela totožný.
Odvolací soud rozsudek změnil a přiznal zaměstnavateli jako náhradu škody celou částku 2 000 EUR. Nepřisvědčil tak argumentaci okresního soudu stran snížení náhrady o spoluúčast zaměstnavatele s argumentací, že si zaměstnankyně musela být vědoma protiprávnosti pokynu jednatele a nebyla jim tak vázána. Pokud přesto splnila takový pokyn, nelze dle soudu toto jednání přičítat zaměstnavateli, ale pouze a jen zaměstnankyni, která porušila své povinnosti a nese plně odpovědnost za takové jednání a případně škodu, která v jeho důsledku vznikla.
Nejvyšší soudu následně na základě dovolání zaměstnankyně rozsudek krajského soudu zrušil a ve svém odůvodnění se v zásadě připojil k závěrům okresního soudu (viz níže).
Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností. Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích zaměstnanců (srov. § 11 zák. práce), jeho statutárních orgánů, popřípadě – je-li zaměstnavatel fyzická osoba – k porušení povinností přímo tímto zaměstnavatelem (k tomu srov. např. při obsahově totožné dřívější právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009, na které poukazuje rovněž dovolatelka v posuzované věci).
Názor odvolacího soudu, že, i kdyby žalovaná – jak tvrdí - výše uvedeným (závadným) způsobem jednala na pokyn jednatele žalobkyně, nemělo by to vliv na míru její odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť „nebyla takovým pokynem vázána“, však dovolací soud nesdílí.
Je jistě mimo pochybnost, že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 písm. a) zák. práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který je k tomu oprávněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.4.1968 sp. zn. 6 Cz 18/68, uveřejněné pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. 21 Cdo 3557/2015). Je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jestliže však zaměstnanec přesto takový pokyn splní a zaměstnavateli tím vznikne škoda, je třeba mít na zřeteli, že z hlediska posouzení odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce není samo o sobě významné, že zaměstnanec „není takovým pokynem vázán“; podstatné je, že, jednal-li zaměstnanec protiprávně na pokyn nadřízeného zaměstnance, nelze protiprávní jednání zaměstnance (zaviněné porušení pracovněprávních povinností) považovat za jedinou příčinu vzniku škody, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat rovněž (zároveň) v porušení povinností ze strany zaměstnavatele (tím, že nadřízený zaměstnanec vydal pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy). Namístě je pak úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce.