Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.05.2019, sp. zn. 21 Cdo 3687/2018
Zaměstnanec vykonával u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy práci jako skladník, přičemž jednoho dne utrpěl pracovní úraz s velmi vážnými trvalými následky a komplikacemi. Před poškozením zdraví byl zaměstnanec velmi aktivní ve společenském, sportovním, kulturním i rodinném životě, což však úraz zásadně změnil.
Zaměstnanec se u soudu domáhal od zaměstnavatele vyplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené pracovním úrazem (bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění) v částce určené dle metodiky Nejvyššího soudu, uplatňované primárně pro účely výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví v občanskoprávních vztazích podle § 2958 občanského zákoníku (bolestné ve výši 569 551 Kč a náhrada za ZSU ve výši 2 578 188 Kč), a nikoliv dle nařízení č. 276/2015 Sb., které má být použito pro výpočet náhrady ve vztazích pracovněprávních.
Tento postup zaměstnanec odůvodňoval zejména tvrzením, že je pracovněprávní úprava spolu s uvedeným nařízením protiústavní a nemůže být aplikována, když znevýhodňuje při výpočtu výše náhrady zaměstnance ve srovnání s ostatními účastníky soukromoprávních vztahů.
Okresní soud žalobě zaměstnance v plném rozsahu vyhověl, a to spolu s argumentací ohledně nemožnosti aplikace předmětného nařízení pro jeho protiústavnost. Odvolací soud však rozsudek okresního soudu změnil a žalobu částečně zamítl, když aplikoval pracovněprávní úpravu a na základě znaleckého posudku přiznal zaměstnanci jako náhradu nižší částky vypočtené dle předmětného nařízení (bolestné ve výši 482 125 Kč a náhrada za ZSU ve výši 2 300 000 Kč), aniž by však použil ustanovení § 271s zákoníku práce, umožňující soudu náhradu dle okolností případu zvýšit.
Nejvyšší soud následně na základě dovolání rozsudek Krajského soudu částečně změnil. Naznal přitom, že v rámci úpravy povinnosti zaměstnavatele k náhradě újmy způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání není možné aplikovat § 2958 a metodiku Nejvyššího soudu, neboť pracovněprávní úprava obsahuje zvláštní úpravu, která poskytuje zaměstnancům dostatečnou ochranu, a to i pokud jde o možné zohlednění konkrétních okolností případu (např. prostřednictvím § 271s zákoníku práce). Krajský soud tedy postupoval správně, pokud použil pro výpočet náhrady nařízení č. 276/2015 Sb., ovšem pochybil v nezohlednění zvláštních okolností případů, které odůvodňovaly zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem. Dovozené zvýšení (250 000 Kč) Nejvyšší soud změnou rozsudku zaměstnanci přiznal.
Namítá-li dovolatel, že „aktuálně platná a účinná úprava odškodňování nemajetkové újmy na zdraví z pracovních úrazů“ zcela opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního práva soukromého, na níž je odškodňování újmy na zdraví v poměrech nového občanského zákoníku vystavěno, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady, pak navíc přehlíží, že soudy při přiznávání odškodnění za pracovní úraz zaměstnance nejsou „limitovány v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady“ mocí výkonnou, neboť soudu je ponechán plný prostor k tomu, aby konečná výše odškodného (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu) vždy odpovídala zásadě přiměřenosti (proporcionality), a to v ustanovení § 271s zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (s účinností do 30. 9. 2015 srov. ustanovení § 388 zák. práce), které soudu umožňuje výši odškodnění stanovenou právním předpisem přiměřeně zvýšit.
Z uvedeného vyplývá, že pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ani doporučující Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), a to ani v případě, že by poškozenému podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (popřípadě podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.) náleželo nižší odškodnění, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví).
V projednávané věci tedy odvolací soud správně uzavřel, že zákoník práce je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, že normy občanského zákoníku se použijí na pracovněprávní vztahy až tehdy, pokud zákoník práce sám příslušné otázky neupravuje, a že proto „za současné právní úpravy“ není správné při stanovení výše odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění postupovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a v důsledku toho podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví.
Odvolací soud však náležitě nevzal v úvahu, že v projednávané věci jde o výjimečný případ, kdy vzhledem k soudy zjištěnému rozsahu omezení (ztráty) možností uplatnění žalobce v jeho dalším životě v porovnání s rozsahem společenských, kulturních, sportovních a rodinných aktivit a s možnostmi uspokojení svých životních a společenských potřeb, kterých žalobce dosahoval před vznikem škody, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen „základním“ odškodněním za ztížení společenského uplatnění stanoveným na základě bodového ohodnocení podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.
Podle ustanovení § 388 zák. práce ve výjimečných případech může soud výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem (§ 372 odst. 2) přiměřeně zvýšit.
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů – jak již bylo uvedeno výše – vyplývá, že žalobce byl v době před úrazem velmi aktivní a činorodý, byl společenský, milý, nechoval se hrubě a vulgárně, pravidelně aktivně sportoval, hrál fotbal, nohejbal, jezdil na kole, chodil na zábavy, do kina, divadla, sbíral houby, jezdil s rodinou na dovolenou, s vnoučaty na výlety, zvládal veškerou péči o svou osobu, péči o domácnost, dům i zahradu, zvládl opravy domu a dokázal jednat cíleně. Následkem úrazu však u žalobce došlo k podstatnému snížení kvality života, žalobce je v důsledku poškození mozku významně emočně nestabilní, trpí poruchami paměti a soustředění, což jej podstatně omezuje v aktivitách, které provozoval před úrazem, zejména není schopen samostatného plánování aktivit a v důsledku toho ani jakýchkoliv složitějších úkonů, kvůli podrážděnosti a uzavřenosti se rovněž značně snížila kvantita i kvalita jeho sociálních kontaktů, a to i s vlastní rodinou, je omezen nejen v možnosti uplatnit se v oblasti výkonu povolání, ale i v rodinném životě (z důvodu nevhodného chování ztrácí častější kontakt s rodinou), kulturním životě (nejezdí na výlety, dovolené, nechodí na zábavy, do kina, divadla), sportovním životě (nemůže hrát fotbal, nohejbal, jezdit na kole, plavat), vlivem amputace části končetiny je výrazně omezen v pohyblivosti a sebeobsluze, je odkázán na oporu francouzských holí, v případě delších vzdáleností na použití vozíku, má psychické obtíže, má podstatně omezenou schopnost sebeobsluhy, ztratil možnost postarat se samostatně o svá vnoučata a plnohodnotně se zapojit do rodinného života, v němž se z původní opory stal žalobce naopak osobou závislou na pomoci svých blízkých.
Vzhledem k tomu, že bodové ohodnocení stanovené znalcem MUDr. Michalem Šléglem podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. nezohledňuje (nemůže zohledňovat) všechny výše uvedené okolnosti případu, a nevystihuje tedy zcela rozsah omezení (ztráty) možností žalobce uplatnit se ve svém dalším životě a ve společnosti v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění a rozsahem aktivit, které vykonával před vznikem škody, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je v posuzované věci namístě výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovenou právním předpisem na 2 300 000 Kč ve smyslu ustanovení § 388 zák. práce zvýšit, přičemž jako přiměřené se dovolacímu soudu s přihlédnutím k výše uvedené míře omezení žalobce v jeho dosavadním způsobu života jeví zvýšení o 250 000 Kč, celkem na částku 2 550 000 Kč. Protože povinnost zaplatit náhradu odpovídající zvýšení odškodnění podle ustanovení § 388 zák. práce bez soudního rozhodnutí nevzniká, nemohl se žalovaný ohledně této částky dostat do prodlení s uspokojením nároku žalobce na odškodnění ztížení společenského uplatnění. Povinnost plnit (a tedy i dluh) zaměstnavateli vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba plnění, a teprve uplynutím takto určené doby plnění by mohlo dojít k prodlení zaměstnavatele. Žalobci proto nepřísluší požadovaný úrok z prodlení z částky 250 000 Kč, která představuje zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem nad výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem.