Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021
Zaměstnanec spolu se zákazníkem zaměstnavatele v říjnu 2015 demontoval v rámci plnění pracovních úkolů kuchyňské zařízení ve stravovacím zařízení provozovaném zákazníkem a spolu s dalším vybavením je odvezl vozem zaměstnavatele a vyložil v jeho sídle. Kuchyňské zařízení následně nebylo vráceno, a tak zákazník žaloval na náhradu vzniklé škody ve výši 131 738 Kč jak zaměstnance, který zařízení odvezl, tak jeho zaměstnavatele.
V této věci bylo mimo jiné stěžejní vyřešení velmi důležité otázky, zda může zákazník jakožto osoba, které byla údajně způsobena škoda, žalovat dle pravidel občanského zákoníku na její náhradu jak zaměstnavatele, tak zaměstnance, jenž škodu údajně způsobil při plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatele. Vyřešení této otázky se opírá o § 2914 občanského zákoníku, který v první větě stanoví následující: „kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.“ Chybí však doplnění, které obsahovat před rokem 2014 u obdobného pravidla starý občanský zákoník č. 40/1964 Sb., že tyto osoby – zaměstnanci aj. – samy za škodu takto způsobenou neodpovídají. Za stávající úpravy se tedy nabízí výklad, že třetí osoba může na náhradu škody žalovat jak zaměstnavatele, tak zaměstnance, případně oba společně, resp. že za způsobenou škodu odpovídá třetí osobě napřímo také zaměstnanec.
Odvolací soud vyřešil předmětnou otázku tak, že za škodu odpovídá zákazníkovi pouze zaměstnavatel, a nikoli zaměstnanec, který byl využit k činnosti zaměstnavatele. V rozsahu směřujícím proti zaměstnanci tedy soud jedním z výroků žalobu zamítl, na což zákazník reagoval podáním dovolání proti předmětnému výroku rozsudku.
U Nejvyššího soudu zákazník neuspěl, když bylo jeho dovolání zamítnuto. Stěžejní závěr rozsudku Nejvyššího soudu je následující: jestliže zaměstnanec při škodní události nevybočí z rámce plnění pracovních úkolů pro zaměstnavatele, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první občanského zákoníku vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. Zaměstnanec plnící pracovní úkoly tedy povinnost k náhradě škody vůči třetí osobě nemá (zaměstnavatel se na něm může hojit v rámci regresu dle pracovněprávních pravidel o náhradě škody zaměstnancem).
To nasvědčuje tomu, že zejména v případě zaměstnanců, kteří se nepodílejí (mělo být zřejmě „podílejí“ – pozn. autora) na tvorbě vůle svého zaměstnavatele, jehož úkoly plní a jehož pokyny jsou vázáni, je třeba přijmout takový výklad § 2914 o. z., aby zohledňoval povahu pracovněprávních vztahů, která je založena na silné ochraně poskytované zákoníkem práce zaměstnanci při závislé činnosti vůči zaměstnavateli. Měl-li by totiž zaměstnanec odpovídat poškozenému zčásti či dokonce v neomezeném rozsahu, nastává zde těžko řešitelný hodnotový rozpor mezi dílčí ochranou a posílením postavení poškozeného a garancí omezené odpovědnosti zaměstnance za činnost prováděnou v pracovněprávním vztahu. Zvláštní zákonná ochrana zaměstnance totiž představuje hodnotu, kterou chrání veřejný pořádek - § 1a odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek), přičemž uvedené ustanovení bylo do zákona vloženo novelou provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (čl. LXXIX), a to právě v souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku (Bělina, M., citované dílo; ten dále upozorňuje na to, že pojmovým znakem závislé práce je podle § 2 odst. 2 zákoníku práce ta skutečnost, že závislá práce je vykonávána na odpovědnost zaměstnavatele).
Podle § 2 odst. 2 zákoníku práce závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.
Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil.
Dospěl-li v posuzovaném případě odvolací soud k témuž závěru na základě zjištění, že žalovaný 2) odvezl věci žalobce právě při výkonu pracovněprávních povinností pro žalovanou 1), je jeho závěr věcně správný.