Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2013, sp. zn. 21 Cdo 3356/2012
Paní Alena (smyšlené jméno) uzavřela se společností SPIEGEL – Verlag Rudolf Augstein GmbH & Co. KG dne 24.10.1990 smlouvu, v níž bylo mimo jiné sjednáno, že bude "od 1.10.1990 pracovat na půl úvazku jako sekretářka/asistentka pro kancelář Spiegelu, která bude v Praze založena", že její "činností se po detailních objasněních rozumí vedení zahraničního rezortu", že paní Alena za svou činnost obdrží "honorář 1.300 DM, který je splatný dodatečně dvanáctkrát ročně", že povinností paní Aleny je "uhradit veškeré odvody připadající na její honorář" a že "každá ze stran může tuto smlouvu vypovědět s výpovědní dobou 4 týdnů vždy ke konci kalendářního čtvrtletí".
Paní Alena vykonávala činnosti pro společnost až do roku 2009. Dopisem ze dne 27.7.2009 zástupce společnosti sdělil paní Aleně, že "tímto vypovídá smlouvu (dohodu) uzavřenou dne 24.10.1990" mezi účastníky, na "jejímž základě" byla paní Alena "pro společnost činná jako sekretářka/asistentka, a v souladu s bodem 4 této smlouvy ke konci kalendářního čtvrtletí, tzn. k 30.9.2009", a že, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr", jí dává výpověď podle ustanovení § 52 písm. a) a c) zákoníku práce (následovalo skutkové vymezení výpovědních důvodů).
Dopisem ze dne 18.8.2009 paní Alena sdělila společnosti, že "výpověď nesplňuje předpoklady požadované zákonem pro tento právní úkon a je tak neplatná" a že trvá na dalším zaměstnávání. Následně podala k soudu žalobu na neplatnost výpovědi.
Pro rozhodnutí ve věci musely soudy mimo jiné zhodnotit, zda mezi stranami vznikl základní pracovněprávní vztah – pracovní poměr, případně vztah jiný, který se neřídí zákoníkem práce, a tedy ani úpravou skončení pracovního poměru. Paní Alena uváděla, že založený vztah naplňoval veškeré znaky pracovního poměru, neboť jí byla pravidelně vyplácena mzda ve výši stanovené smlouvou, která byla v průběhu trvání vztahu jednostranně navyšována společností – žalovaným, že jednala vždy jménem žalovaného, že přijímala pokyny pouze od žalovaného, že svou pracovní činnost vykonávala v prostorách pronajatých žalovaným a na přístrojích nacházejících se v jeho vlastnictví. Žalovaná společnost naopak namítala, že obě strany vstoupily dobrovolně do obchodněprávního vztahu, čemuž jasně nasvědčuje jejich projevená vůle v podobě uzavřené smlouvy, na jejímž základě byla paní Alena činná jako samostatná podnikatelka a byla držitelkou příslušných živnostenských oprávnění. Vztah také podle žalované nenaplňoval znaky výkonu závislé práce, pro což mělo svědčit mimo jiné svobodné určování času výkonu práce paní Alenou.
Soudy prvního a druhého stupně žalobu paní Aleny zamítly, když její vztah se společností posoudily jako obchodněprávní. Pro uvedený závěr argumentovali soudci zejména tím, že uzavřená smlouva neobsahovala všechny náležitosti pracovní smlouvy (např. den nástupu do práce), přičemž vůle účastníků v době vzniku vztahu nesměřovala k uzavření pracovního poměru, ale vztahu obchodněprávního, což potvrzují také další jevy, jako je výkon činnosti na základě živnostenského oprávnění, nečerpání dovolené paní Alenou atd.
Nejvyšší soud následně na základě dovolání paní Aleny oba předchozí rozsudky zrušil. Uvedl přitom, že z hlediska založení pracovněprávního vztahu není rozhodné, jaký „typ závazku“ strany zvolí, ani zda postupují jako podnikatelé na poli danění příjmů či odvádění pojistného na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění. Tyto skutečnosti totiž mohou být spolu s uzavřenou „nepracovněprávní“ smlouvou součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu pracovněprávního vztahu, jenž mezi stranami vznikl.
Při posuzování povahy právního vztahu je třeba současně zvažovat, zda právní úkon účastníků nebyl jen simulován se záměrem, aby jím byl zastřen (disimulován) jiný právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků právního úkonu neplatný. Disimulace sama o sobě není protiprávní, a proto je třeba platnost zastřeného úkonu vždy posuzovat samostatně; má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon].
Zatímco pracovněprávní vztah je charakterizován tím, že zaměstnanec vykonává činnost osobně a ve vztahu podřízenosti zaměstnavateli, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a na jeho nebezpečí (odpovědnost), za úplatu (mzdu) a zpravidla v pracovní době a na pracovišti, je předmětem "podnikatelského" vztahu (ze strany podnikatele - fyzické osoby) "trvalé provozování výroby, obchodu nebo poskytování služeb a prací anebo jiných činností za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů".
Závěru o tom, že smlouva ze dne 24.10.1990 může být jen simulovaným právním úkonem, který měl zastřít (disimulovat) mezi účastníky skutečně sjednaný pracovní poměr, nasvědčuje především to, že žalobkyně (jak vyplývá z provedených důkazů) při výkonu činnosti sekretářky/asistentky nevystupovala jako "podnikatelka", ale jako fyzická osoba, která jedná jménem žalovaného, podle jeho pokynů (ve vztahu podřízenosti) a na jeho nebezpečí, jejíž odměňování se neřídí dohodou účastníků, ale jednostranným rozhodnutím žalovaného. V tomto kontextu je třeba také hodnotit prohlášení žalovaného učiněné při jednání u soudu prvního stupně dne 6.12.2010 o tom, že jí žalovaným "bylo slíbeno, že v horizontu tří let s ní bude uzavřena pracovní smlouva tak, aby spadala do sociálního systému" (tedy že bude po uplynutí této lhůty projevena vůle založit mezi účastníky pracovní poměr také "navenek"), jakož i výpověď z pracovního poměru obsažená v dopise žalovaného ze dne 27.7.2009, daná pro případ, kdyby byl právní poměr mezi účastníky "případně posouzen jako pracovní poměr". Pro právní posouzení věci tedy samo o sobě nebylo důležité, jaký "typ závazku" byl "zvolen" účastníky smlouvy ze dne 24.10.1990, že se žalobkyně zavázala platit "veškeré dávky související s její odměnou", že nepodepisovala prohlášení o pojištění poplatníka daně z fyzických osob ani evidenční list důchodového pojištění, neboť tyto okolnosti mohly představovat pouze jevovou stránku věci a (případně) byly (musely být) součástí předstíraného (simulovaného) právního jednání, jehož účelem bylo zastřít skutečnou povahu právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným; je nepochybné, že bez uvedení takových (a jim podobných) údajů ve smlouvě nikdo dobře nemůže předstírat (simulovat), že se mezi účastníky smlouvy nemá jednat o pracovněprávní, ale o "podnikatelský" vztah.