Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2883/21
Ve shrnutí judikátu s číslem 17.6.5 jsme informovali o obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, který se zabýval neplatností dohody o rozvázání pracovního poměru pro nedostatek svobodné vůle zaměstnance způsobený bezprávnou výhružkou zaměstnavatele, resp. jej reprezentujících zaměstnanců.
Zaměstnanci byl v tomto případě předložen k podepsání návrh dohody v cele předběžného zadržení za doprovodu vyhrožování zástupců zaměstnavatele (mimo jiné) o možném rozšíření informace, že zaměstnanec sledoval v pracovní době pornostránky. Soudy prvního a druhého stupně se v tomto případě spolu s Nejvyšším soudem shodly na tom, že byl zaměstnanec podroben nepřípustnému nátlaku a že je z důvodu bezprávné výhružky zaměstnavatele způsobující zásadní omezení svobodné vůle zaměstnance dán důvod neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru.
Nejvyšší soud však přesto předchozí rozsudky zrušil, když naznal, že soudy nedostatečným způsobem zohlednily specifika § 587 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož vede nedostatek svobodné vůle způsobený bezprávní výhružkou k relativní (tedy nikoliv absolutní) neplatnosti právního jednání, která vyžaduje pro svou „aktivaci“ uplatnění námitky neplatnosti u druhé strany. Soudy se tedy měly v dalším řízení zabývat tím, zda a kdy zaměstnanec uplatnil relativní neplatnost u zaměstnavatele.
V dalším průběhu řízení se karta obrátila v neprospěch zaměstnance, když krajský soud dospěl k závěru, že zaměstnanec neuplatnil námitku relativní neplatnosti dohody u zaměstnavatele včas, tj. v průběhu 3leté promlčecí lhůty – dle krajského soudu nebyla relativní neplatnost namítnuta zaměstnancem v podané žalobě na neplatnost dohody, ale až dopisem adresovaným zaměstnavateli po uplynutí promlčecí lhůty pro namítání neplatnosti, přičemž zaměstnavatel uplatnil v soudním řízení úspěšně námitku promlčení, kterou soud nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
Rozsudek krajského soudu následně potvrdil Nejvyšší soud, když odmítl dovolání zaměstnance. Ten se však nevzdal a podal úspěšnou ústavní stížnost, v níž namítal zejména porušení základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud shledal rozpor hodnocení případu obecnými soudy s Ústavním pořádkem a rozhodnutí krajského i Nejvyššího soudu zrušil.
Dle Ústavního soudu soudy interpretovaly rozhodné právní normy nesprávně a účelově, což vedlo ke zjevné nespravedlnosti řešení případu – ústavní soudci vyslovili názor, že učinění námitky relativní neplatnosti zaměstnancem bylo možné vyvodit již ze zaměstnancovy žaloby proti zaměstnavateli, i když v ní vysloveně nezaznívá, že zaměstnanec „namítá relativní neplatnost pro bezprávnou výhružku“. Kontext případu a jeho řešení však měl dle Ústavního soudu vést k závěru o tom, že zaměstnanec relativní neplatnost namítl. Dle Ústavního soudu byla také námitka promlčení učiněná zaměstnavatelem rozporná s dobrými mravy, když nesledovala účel předvídaný právem, ale pouze poškození zaměstnance.
19. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyžaduje, aby ten, kdo se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jednak podal žalobu o určení neplatnosti jeho ukončení, a kumulativně s tím aby se dovolal relativní neplatnosti právního jednání ve smyslu ustanovení § 587 zákona č. 89/2012 Sb. Podle shora citovaného názoru vedlejšího účastníka řízení, kterému daly soudy nakonec zapravdu, se "stěžovatel nedovolal relativní neplatností předmětné dohody v tříleté promlčecí lhůtě a nedovolal se jí ani v podané žalobě na určení neplatnosti předmětné dohody, protože v ní nikde neuvedl, že by se dovolával relativní neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 8. 8. 2014....pokud hovořil o neplatnosti, tak vždy v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru. Žaloba stěžovatele neobsahovala řádné uvedení vady dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 8. 8. 2014, která by způsobovala její neplatnost. Stěžovatel pouze souhrnně uváděl, že s ohledem na umístění v cele předběžného zadržení byl v takovém psychickém stavu, který vylučoval jeho svobodné rozhodování. Pokud hovořil o nátlaku, tak tento nátlak spatřoval v tom, že byl umístěn v cele předběžného zadržení, nikoli v tom, že by na něj tajemník vedlejšího účastníka vyvíjel nátlak směřující k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru". Jednání svého tajemníka pak vedlejší účastník označil mj. za "návrh gentlemanské dohody". Pokud jde o uplatnění relativní neplatnosti opožděně po uplynutí promlčecí lhůty, pak "uplatnění námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žádné výjimečné okolnosti, které by mohly vést k odepření práva vedlejšímu účastníku, aby uplatnil námitku promlčení, zjištěny nebyly.... Navíc byl stěžovatel zastoupen advokátem, jenž měl postupovat v souladu s obecnou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt".
20. Argumentace vyjádřená ve shora uvedeném odstavci je účelová sofistika. Odhlíží totiž mimo jiné od toho, jak soudní řízení probíhalo a co v jeho průběhu vyšlo najevo. Je zřejmé, a ani soudy to v dané věci nezpochybňují, že stěžovatel se nacházel pod hrubým nátlakem bezprávné výhružky. Tu lze jen poznamenat, že podobné "gentlemanské dohody ve vězení" nemají s původním významem slova gentleman nic společného. Významné také v této souvislosti je, že Policie ČR se chovala natolik vstřícně k zaměstnancům města X a vpustila je do cely předběžného zadržení, kde neměli podle zákona o policii co dělat.
21. Podobné chování a nátlak nemůže soud demokratického právního státu aprobovat, a to ani s poukazem na možné formální hmotněprávní či procesněprávní pochybení žalobce. Účastníci soukromoprávních vztahů se musí s důvěrou spolehnout na ochranu autonomie skutečně svobodné vůle, neboť jde o jednu ze základních podmínek fungování právního státu, který je v moderním ústavním právu chápán pouze jako materiální právní stát. Soudy v tomto ohledu zcela správně konstatovaly, že nenadálé zadržení stěžovatele, prohlídka jeho kanceláře, umístění do cely předběžného zadržení a úkony s tím spojené, kterým se musel podrobit, způsobilo, že se stěžovatel nacházel pod silným psychickým tlakem a za těchto okolností nemohl odolávat nátlaku ze strany zaměstnance žalovaného města - tajemníka městského úřadu, jenž jej navíc seznámil s tím, že ví o tom, že stěžovatel během pracovní doby sledoval pornografické internetové stránky. To vedlo k takovému psychickému nátlaku, který nepochybně svobodu vůle stěžovatele při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru výrazně omezil. Ze strany tajemníka žalovaného vedlejšího účastníka P. V. se tak jednalo o bezprávnou výhružku, neboť hrozil něčím, co nebyl oprávněn učinit - nepřípustným zásahem do osobnosti stěžovatele, tedy do jeho práva na zachování důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí.
22. Stěžovatel však přesto, vlivem údajného formálního nedostatku či pochybení, byl po dlouhém soudním řízení neúspěšný. Ústavní soud je toho názoru, že uplatnění námitky relativní neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze vyčíst již z původní stěžovatelovy žaloby. Že takový závěr je možný, vyslovil přitom v daném případě i soud prvního stupně a také soud odvolací v původních rozhodnutích. "Soud zná právo", a proto také nelze stěžovateli či jeho právnímu zástupci vytýkat nedodržení zásady vigilantibus iura, jestliže samotné soudy jeho právní jednání v tomto směru původně nerozporovaly; teprve po změně jejich právního názoru (pod vlivem rozsudku Nejvyššího soudu) se stěžovatel (znovu) formálně správněji dovolal relativní neplatnosti předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru. Ze stejného důvodu neobstojí ani námitka promlčení, neboť předmětné jednání v nesouladu s dobrými mravy bezpochyby je a stěžovatel se spoléhal na obecné soudy, jejichž závěry tomu v prvních rozhodnutích odpovídaly. Věřil tedy, že vše podstatné uplatnil již předmětnou žalobou, případně (pokud jde o další dovolání se relativní neplatnosti) že námitka promlčení bude ve vztahu ke všem okolnostem věci posouzena jako nesouladná s dobrými mravy. To, že následně bylo rozhodnuto jak shora uvedeno, lze potom přinejmenším považovat za překvapivé a nadmíru formalistické.
24. Jestliže by výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (tak např. srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod číslem 126).