Jedná se o základní variantu pracovní smlouvy, která je použitelná pro zaměstnavatele jak podnikatelské, tak i nepodnikatelské sféry, a jejímž uzavřením se zakládá pracovní poměr na dobu neurčitou, v němž bude zaměstnanec vykonávat práci po stanovenou týdenní pracovní dobu.
Vzor obsahuje vedle podstatných náležitostí pracovní smlouvy (druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce) jen sjednání některých dalších, nepodstatných náležitostí, které jsou v praxi do pracovních smluv nejčastěji vkládány.
Provedení pracovní smlouvy si vyžaduje písemnou formu. Pracovní smlouva učiněná i jinak než písemně sice nebude neplatná, ale dodržení písemné formy rozhodně doporučujeme.
Ujednání o druhu práce musí v pracovní smlouvě vyjadřovat, jaké práce bude zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat. Zpravidla bývá sjednáno prostřednictvím názvu určité pracovní pozice.
Druh práce by měl být sjednán dostatečně určitě, aby bylo zřejmé, k výkonu jakých prací se zaměstnanec uzavřením pracovní smlouvy zavazuje. Druh práce nemůže být platně sjednán tak, že by zaměstnavateli umožňoval vyžadovat od zaměstnance splnění jakéhokoli pracovního úkolu.
V pracovní smlouvě může být sjednán i více než jeden druh práce.
Místo výkonu práce má vypovídat o tom, na jakém místě bude zaměstnavatel od zaměstnance vyžadovat výkon práce. Může být sjednáno úzce (například jako adresa sídla zaměstnavatele), šířeji (území určité obce) nebo i velmi široce (území určitého kraje, celé České republiky apod.). Míst výkonu práce může být sjednáno i více.
Ujednání dne nástupu do práce je poslední podstatnou náležitostí pracovní smlouvy. Jeho určení je důležité proto, že právě v tento den dojde ke vzniku pracovního poměru.
Nejčastějším způsobem sjednání dne nástupu do práce je jeho určení prostřednictvím pevného data. Možné je ale i jeho určení pomocí odkládací podmínky, tedy odkazem na určitou událost, která někdy v budoucnu nastane, aniž by smluvní strany přesně věděly kdy.
Pokud by byl den nástupu do práce sjednán tak, že by měl nastat až určitou dobu ode dne uzavření pracovní smlouvy, mohou mít smluvní strany zájem na tom, aby mohly uzavřenou pracovní smlouvu před tímto dnem v případě, že z vážného důvodu ztratí na jejím trvání zájem, jednostranně zrušit. Zákoník práce takovou možnost jednostranně se vyvázat z uzavření pracovní smlouvy neupravuje, nicméně je možné se na ní dohodnout. Příslušné ujednání pak může vypadat například takto:
Zaměstnavatel/zaměstnanec mohou od této pracovní smlouvy nejpozději v den, který předchází dni nástupu do práce, odstoupit z důvodu …………………………………...
Neplatné by ovšem bylo takové ujednání, které by umožnilo odstoupení od pracovní smlouvy po dni nástupu do práce. V takovém případě může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit jen v případě uvedeném v § 34 odst. 3 zákoníku práce.
Ujednání místa pravidelného pracoviště předpokládá ustanovení § 34a zákoníku práce. Není-li sjednáno, považuje se za něj místo výkonu práce. Bylo-li místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za místo pravidelného pracoviště místo, kde nejčastěji začínají cesty zaměstnance (zpravidla tedy místo, kde zaměstnanec bydlí).
Výslovné sjednání místa pravidelného pracoviště v pracovní smlouvě lze tedy doporučit zejména tehdy, je-li místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec a smluvní strany mají zájem na tom, aby se za pravidelné pracoviště považovalo jiné místo než obec, kde nejčastěji začínají cesty zaměstnance. Pravidelné pracoviště nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.
Význam institutu pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad spočívá především ve správném určení a vypočítání výše cestovních náhrad, na které vzniká zaměstnanci právo při cestách, jež s ohledem na široce sjednané místo výkonu práce (například území České republiky) nejsou pracovními cestami, nicméně jsou cestami mimo pravidelné pracoviště.
Ujednání o zkušební době je pravidelnou, nikoli nezbytnou součástí pracovní smlouvy. Dohoda o zkušební době může stát i samostatně, tedy mimo pracovní smlouvu.
Délka zkušební doby nesmí přesáhnout 3 měsíce. Zpravidla proto bývá sjednávána právě v délce 3 měsíců. Může být ovšem sjednána i v délce kratší. Přípustné je také určení jejího trvání tak, že se sjedná konkrétní datum, do kterého má zkušební doba trvat.
V případě, že je zakládán pracovní poměr s vedoucím zaměstnancem, může být zkušební doba sjednána až v délce 6 měsíců.
Podle ustanovení § 35 odst. 4 zákoníku práce se nicméně oproti původně sjednané délce zkušební doba prodlužuje o dobu překážek v práci, pro které zaměstnanec v průběhu zkušební doby nepracuje.
Podle ustanovení § 42 smí být zaměstnanec na pracovní cestu mimo místo výkonu práce vyslán jen na základě dohody s ním. Jestliže zaměstnavatel přijímá zaměstnance s tím, že předpokládá jeho vysílání na pracovní cesty, je praktické, vloží-li dohodu o možnosti zaměstnance vyslat přímo do pracovní smlouvy.