Stručná varianta pracovní smlouvy, kterou se sjednává pracovní poměr na dobu určitou.
V pracovní smlouvě, kterou se zakládá pracovní poměr na dobu určitou, je třeba určit dobu, kdy má pracovní poměr skončit. Pracovní poměr na dobu určitou lze sjednat nejvýše na dobu 3 let. Ke sjednání pracovního poměru na dobu určitou může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dojít nejvýše třikrát po sobě.
Kromě určení této doby prostřednictvím pevného data (varianta a.) připadá do úvahy více možných způsobů.
Často se v praxi trvání pracovního poměru odvíjí od doby trvání určité zakázky (varianta b.), případně jiného období, po které může zaměstnavatel zaměstnanci přidělovat práci (varianta c.). Konec pracovního poměru může být v těchto případech sjednán pomocí odkládací podmínky, kdy pracovní poměr skončí právě ukončením těchto prací. Zaměstnavatel by ovšem měl v tomto případě pamatovat na povinnost uloženou mu v ustanovení § 65 odst. 1 zákoníku práce, podle nějž má zaměstnance na skončení těchto prací, a tedy i pracovního poměru, včas, zpravidla alespoň 3 dny předem, upozornit.
Zaměstnavatelé také často sjednávají pracovní poměr na dobu určitou za účelem zástupu dočasně nepřítomného zaměstnance po dobu překážky v práci (kromě mateřské a rodičovské dovolené uvedené ve variantě d. může být touto překážkou i výkon veřejné funkce, dočasná pracovní neschopnost a další). I v tomto případě je praktické sjednat trvání pracovního poměru pomocí odkládací podmínky.
Také v případě navázání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou na splnění odkládací podmínky musí být zohledněno pravidlo, podle nějž pracovní poměr sjednaný na dobu určitou nesmí trvat déle než 3 roky. Lze proto doporučit zkombinovat tento způsob určení doby trvání pracovního poměru s vyjádřením pevného nejzazšího data skončení pracovního poměru.
Je-li v souvislosti se uzavřením pracovního poměru na dobu určitou sjednávána zkušební doba, nesmí být sjednána delší než je polovina doby trvání pracovního poměru.