5 / 24
Zaměstnavatel tedy v žádném případě nemůže o tom, že budou zaměstnanci v souvislosti s
prací přesčas čerpat náhradní volno, rozhodnout jednostranně.
Zákoník práce počítá výslovně s tím, že i v případě uzavření této dohody bude zaměstnavatel
povinen poskytnout zaměstnanci za odpracované hodiny přesčasové práce dosaženou mzdu.
Tou se rozumí mzda v běžné výši, kterou zaměstnavatel zaměstnanci poskytuje za práci.
Náhradní volno, jehož čerpání mu poté nařídí místo některé naplánované směny, pak má být
zaměstnanci poskytnuto jako neplacené. Na toto základní řešení navazuje varianta uvedená
v bodě 2.a.
V praxi někdy často dochází k tomu, že zaměstnavatel neposkytne zaměstnanci za
přesčasovou práci příplatek ani dosaženou mzdu a za náhradní volno mu poté poskytne
náhradu ve výši průměrného výdělku, respektive mu za tuto dobu nezkrátí mzdu (poskytne
za ni mzdu ve stejné výši, jako kdyby zaměstnanec pracoval). K tomuto řešení směřuje
varianta uvedená v bodě 2.b. S ohledem na princip smluvní svobody považujeme za
přípustné odchýlení se od zákona, ke kterému mohou strany přistoupit.
K bodu 3:
Náhradní volno musí být podle zákoníku práce vyčerpáno do 3 měsíců od odpracování práce
přesčas, pokud se zaměstnanec a zaměstnavatel nedohodli na delší době. Z toho vyplývá, že
tato doba může být bez jakéhokoliv omezení prodloužena.
Není-li dohodnuto nic jiného, rozhoduje o době čerpání náhradního volna zaměstnavatel. To
samozřejmě nevylučuje, aby zaměstnavatel určil zaměstnanci čerpání náhradního volna na
dobu, o kterou jej zaměstnanec požádá. Právo rozhodnout o čerpání náhradního volna
nicméně i tak svědčí zaměstnavateli.
Pokud by náhradní volno nebylo nejpozději do zákonem stanovené nebo smluvními stranami
dohodnuté doby nařízeno, musel by zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci za
odpracovanou práci přesčas příplatek.